O některých knihách z kralického památníku
VLASTA FIALOVÁ
O některých knihách z kralického památníku
Z knižních pokladů, které Muzejní spolek pro uchování bratrských památek a tisků v Kralicích nad Oslavou shromáždil za svého pětatřicetiletého trvání v malém místním specializovaném muzeu, byly mnohé získány darem nebo výměnou duplikátů, jiné byly koupeny od soukromníků, v antikvariátech nebo ve veřejné dražbě. K těmto posledním patří zejména Biblí české díl první, vy tištěný na kralické tvrzi v roce 1579.
Tuto krásně uchovanou knihu koupil Muzejní spolek roku 1940 v Zinkově aukci v Praze za 10 000 korun. Cenu knihy, která má původní koženou vazbu, zvyšuje vlastnický podpis jejího někdejšího majetníka, národního buditele Pavla Josefa Šafaříka. Na mnohých stránkách textu Knih Mojžíšových, které počáteční díl Starého zákona obsahuje, vpisoval Šafařík šetrně droboučkým písmem své poznámky nebo si jednotlivá místa i písmena jemně podtrhával červeným inkoustem. Tyto poznámky a značky nepochybně souvisely s jeho prací na vzkříšení spisovné češtiny pomocí slovního bohatství Kralické bible. Jde tedy o pracovní exemplář učence slovenského původu, který prokázal také velkou službu reformě českého pravopisu.
První svazek kralické šestidílky měl Šafařík asi už z domu otcovského. Tento velký učenec, jemuž česká literatura vděčí také za základní dílo archeologické, Slovanské starožitnosti, pocházel z rodiny, v níž se uchovalo živé povědomí, že se její předkové vystěhovali za tragédie pobělohorské pro své nekatolické vyznání z Čech do Gemerské stolice na východním Slovensku (Karel Paul, Pavel Josef Šafařík, život a dílo; ČSAV, Praha 1961, str. 13). Šafaříkovi se vždy pokládali za potomky Českých bratří a měli ve veliké vážnosti Kralickou bibli. S úctou vzhlíželi k duchovním vůdcům Jednoty, zejména k Janu Blahoslavovi a Janu Amosu Komenskému (K. Paul, tamtéž). Otec Šafaříkův, rovněž Pavel, evangelický kazatel v Kobeliarově v župě Gemerské, působil na své okolí příkladem svého náboženského přesvědčení. Při svých kázáních se držel Kralické bible. Učenlivého žáka našel ve svém synu Pavlovi, který do svého osmého roku dvakrát přečetl celou Kralickou bibli a tak si osvojil, byť ve slovenském okolí svého dětství, znalost jazyka českého (K. Paul v citovaném životopise na str. 14 až 16).
O tom, jak se zejména ke konci svého života Pavel Josef Šafařík zabýval studiem Jednoty bratrské, jíž byl ostatně už od svého mládí ctitelem, napsal jeho syn Vojtěch: „Neunavitelná činnost Bratří v duchu a pravdě, hluboký důvtip v jednání politickém s neohroženou odhodlaností v obraně svého přesvědčení a přece zároveň evangelická krotkost a oddanost pod světský zákon vyšší řízení, vše to mu bylo blízké.“ (Riegrův naučný s1ovník, svazek Š, str. 266.) Proto si sám opisoval nebo i dával opisovat různé bratrské rukopisy. V jeho pozůstalosti zůstal rukopisný rozbor „Poznamenání některých skutkův obzvláštních“ biskupa bratrského Červenky, opis Jafetova „Hlasu strážného“, k němuž si Šafařík připsal: „Samé ryzí zlato.“ Pořídil si také výtah ze 14 fo1iantů bratrského archívu v Ochranově-Herrnhutu. Kromě Komenského studoval Šafařík i Petra Chelčického a jeho učení. Pronikl tak hluboko do duchovního vývoje české reformace. Do jeho doby opomíjený Chelčický počal před ním vyrůstat v krásný zjev ve svém historickém významu. Šafařík o něm psal i přednášel v roce 1855 v Královské české společnosti nauk, ale pro tlak politické cenzury nic tiskem nevydal. Jeho práce vyšla až po jeho smrti v Muzejníku 1874. Šafařík připravil k tisku také Jana Blahoslava Filipiku proti misomusům, kterou otiskl v Muzejníku roku 1861 od str. 372. Tamtéž vyšel v dalším roce rovněž výtah z Blahoslavovy Historie Českých bratří.
Pavlu Josefu Šafaříkovi náleží tedy skutečná zásluha, že obrátil pozornost ke starší reformační literatuře české, zejména ke skvělým literárním plodům Jednoty bratrské a jejích představitelů. Z materiálu nashromážděného v jeho pozůstalosti použil hojně jeho zeť Josef Jireček ve své Rukověti k dějinám literatury české do konce XVIII. věku (1. sv. Praha 1875), jak svědčí jeho poznámka na str. 267: „Velikou mi byly pomocí výpisky Šafaříkovy ze spisů bratrských, kterými se zvěčnělý za posledních let svých se zálibou obíral.“ Také Jan Jakubec ve svých Dějinách literatury české 11. (Praha, 1934) vysoce oceňuje Šafaříkovy zásluhy buditelské: „Největší naděje skládal Jungmann ve své stoupence na půdě slovenské, v pozdější skvělé trojhvězdí české literatury: v Šafaříka, Palackého a Kollára. Oni zároveň s Jungmannem povznesli ideje českého hnutí buditelského do osvětového snažení světového. ... Svými předními zástupci takto splácelo Slovensko v nové době bratřím Čechům, čím přispěli jejich kulturnímu vývoji v dobách minulých.“ (Citované Dějiny literatury české, str. 301.)
Všechno toto a ještě mnohé jiné nám může připomenout I. díl kralické Biblí české s podpisem Pavla Josefa Šafaříka. Tato kniha, jež přečkala dobu „temna“ na východním Slovensku, je nyní ozdobou Památníku Kralické bible blízko místa, kde byla bezmála před čtyřmi stoletími vytištěna v tajné bratrské impresí.
Způsobem téměř romantickým byla před zkázou zachráněna jiná bratrská kniha ze sbírek Muzejního spolku kralického. Patří k tiskům exulantským, které byly pašovány z ciziny do českých zemí tajným evangelíkům, aby jim byly náhradou za knihy protireformací odňaté a zničené. Svým názvem na titulním listě, z větší části zachovalém, „Biblí svatá aneb Všecka svatá písma Starého i Nového zákona ... podlé starých vydání bratrských ...“ hlásí se k přetiskům kralické jednodílky. Byla vydána roku 1766 v Halle nad Sálou (v Hále Magdeburské) a dostala se do Jimramova k majiteli Mosteckého mlýna, Josefu Pánkovi. Ten pro ni vyřezal v hřídeli svého mlýnského kola tajnou schránku, v níž byla ukryta, a tak přečkala nebezpečné chvíle domovních prohlídek pátrajících po zakázaných „kacířských“ knihách. Utrpěla sice ve svém mokrém úkrytu poškození ve hřbetě vazby vlhkem, nicméně zůstala drahým pokladem mlynářovy rodiny, zejména jeho dětí, které otec, když pominulo nebezpečí nevítané návštěvy, učil z ní při zastřených oknech číst a psát. Nasvědčuje tomu zápis mlynářovy dcerky Kateřiny, provedený nepříliš umělým písmem na zadním přídeští knihy: „Tento Zákon je wlastní Jozefa Pánka. Won wierně čte wšeliký Písma. Kateřina Pánková to psala, wona umí psat.“ - Jakou radostnou pýchu cítíme ze zápisu venkovského děvčete, že dovede psát! Na důkaz svého umění připojila Kateřina ještě znovu otcovo jméno: „Jozef Pánek.“
Bylo to v době hlubokého úpadku vzdělání našeho lidu, kdy pro české děti už přes půl druhého století nebylo na venkově škol. Proto přípis Kateřiny Pánkové - ukazující, jak pronásledované, ukryté, majiteli milované bratrské tisky tajných nekatolíků pomáhaly udržovat gramotnost celých pokolení - ještě zvyšuje památnost bible z hřídele mlýnského kola. Muzejní spolek kralický ji dostal darem od ovdovělé nemocné paní Marie Slonkové, jedné z posledních členů mlynářského rodu Pánků. Podle data jejího darovacího listu dostala se tato kniha do sbírek Muzejního spolku kralického na podzim smutného roku 1939.
Jiným nepřímým příkladem kulturního dosahu ukrývaných bratrských knih je Katechismus, který je věrným doslovným opisem kralického tisku z roku 1615. Do sbírek dnešního památníku se dostal před pěti lety s jinými 13 evangelickými knihami z odkazu kralické rodačky Otilie Sklenářové. Tato stařičká paní sedávala za pěkného počasí na lavičce pod neméně starou hrušní u svého domu proti kostelu a dovedla poutavě vyprávět o zašlých časech i o minulosti svého rodu. Podle ní se přistěhoval její dědeček, obuvník František Sklenář, do Kralic na počátku předešlého století z vesničky Hlubokého u Velké Bíteše. Koupil v Kralicích chalupu, ale když se měli do ní stěhovat, ukázalo se, že kraličtí sedláci nedovolí, aby se mezi nimi usadil nekatolík, „beran“. Bylo to sice už víc než čtvrt století po vydání tolerančního patentu, ale stopy protireformačního působení hlavně náměšťských kapucínů zanechaly u obyvatel někdejšího sídla bratrské tiskárny tak silnou náboženskou nesnášenlivost, že Sklenářovi museli vyslechnout vyhrůžky o použití vidlí a cepů, opováží-li se do Kralic. Nakonec se ujal nešťastné rodiny osvícený majitel náměšťského panství hrabě Haugvic, který přikázal kralickým sousedům, aby v rámci svých robotních povinností zajeli do Hlubokého přestěhovat své nové spoluobčany. Přijeli prý tehdy skutečně, a to hned s osmi vozy, ačkoliv celý majetek ševcovské rodiny i s verpánkem (dodnes zachovaným) a s uzlem knih naplnil sotva dva vozy. A byly to asi právě tyto knihy, vlastně jejich dlouholeté používání, co způsobilo obrat v poměru domácích k přistěhovalé rodině. František Sklenář byl totiž nejen dobrý odborník ve svém řemesle, ale uměl také psát. Dovedl napsat psaní určené vojákům na vojnu i žádost na úřady. Svým vzděláním, byť samorostlým, převyšoval i místního rychtáře a radní, kteří se vesměs podpisovali třemi křížky. Brzy se stal váženým kralickým občanem, poradcem i písařem sousedů v jejich potřebách.
Ručně opsaný kralický Katechismus není jedinou rukopisnou knihou, která obohatila sbírky Muzejního spolku kralického. V roce 1949 došla mu ze Saskatschevenu v Kanadě vzácná zásilka. Obsahovala kaligraficky tiskacím písmem, napodobujícím věrně originál ze 16. století, opsanou Postilu Spangenbergovu, oblíbenou u Českých bratří stejně jako u luteránů. Opsal si ji podle vepsané poznámky v době dvou let vírský kovář Karel Vavříček. Naprosto překvapující u těžké kovářské ruky opisovače čtyřsetstránkové knihy je jednak její krásné písmo, jednak trpělivost, kterou si tato dvouletá práce vyžádala. Zdaliž to není také důkaz neobyčejné lásky prostého českého člověka ke knize, která mu snad byla útěchou v nesnadných dobách a zároveň dávala řád jeho životu? Knihu Muzejnímu spolku daroval rodák z téže dědinky Hlubokého, z níž se do Kralic přestěhovala rodina Sklenářů, Karel Svoboda z Hlubokého čís. 7; oženil se s vnučkou vírského kováře, která zdědila rukopisnou Postilu. Manželé Svobodovi se přestěhovali do Kanady a jako památku z vlasti si vzali s sebou tuto knihu. Později, když se dověděli o působení kralického Muzejního spolku, rozhodli se ji vrátit staré vlasti a učinili tak darovacím dopisem tohoto znění: „Bratří a sestry v Pánu. Přijměte tuto knihu na památku po Karlu Vavříčkovi, kováři z Víru na Moravě, dědy mojí manželky. Opisoval si ji dva roky. Zasílají Vám ji manželé Karel a Žofie Svoboda, Saskatscheven, Canada.“ ̶ Třebaže tato kniha vykonala dvakrát cestu přes Atlantický oceán, je bezvadně zachovaná a nevyžaduje si před trvalým umístěním v novém Památníku Kralické bible žádné opravy na rozdíl od některých jiných knižních exponátů, jejichž osudy byly ještě pohnutější nebo které měly méně opatrné majitele.
K bezvadně uchovaným památkám z bratrské minulosti patří také první vydání Komenského Labyrintu světa a Lusthauzu srdce, vytištěného na kralickém lisu a s použitím typů shodných s kralickými vykopávkami roku 1631 v polském Lešně. Tam zahájila bratrská tiskárna po půl devátém roce přestávky, vynucené událostmi pobělohorskými, novou činnost za spolupráce správce J. A. Komenského a impresora Matěje Krokočínského, rodáka z dědinky Krokočína nedaleko Kralic. Za pobytu v bratrské škole na kralické tvrzi vyučil se patrně tento pozdější bratrský kněz černému umění tiskařskému, kterého pak mohl použít v exilu. (V. Fialová, Přenesení bratrské tiskárny z Kralic do Lešna, Archív pro bádání o životě a díle Jana Amose Komenského 1962, Praha, str. 174-178.) ̶ Vzpomenutý výtisk této pěkné knihy filosoficko-náboženského obsahu se zachoval na Vysočině. O jeho pohnutých osudech i o osudech dočasného majitele knihy Tomáše Jurena, který ji před 200 lety koupil od Karla Maršálka z Prosetína za 9 zlatých (což byla značná položka v rozpočtu chudého kantora), však bude jednat samostatný článek jejího dnešního majitele. Zatím patří k přitažlivým exponátům kralického památníku.
Majetnický podpis Pavla Josefa Šafaříka v I. díle Kralické Biblí české z roku 1579 zakoupeném kralickým muzejním spolkem roku 1940 v Praze.
Přetištěno ze sborníku Z kralické tvrze III, str. 7-10. Vydal Musejní spolek pro uchování bratrských památek a tisků v Kralicích nad Oslavou a odbor cestovního ruchu při ONV v Třebíči, Brno 1969.